Původně jsem o tomhle tématu psát článek moc nechtěla, ale opak byl pravdou a nyní ho napsat musím. Na mém instagramovém profilu jste mne přesvědčili o opaku. To že člověk se podělí o situace (životní momenty), které nemusí být úplně příjemné, může druhému člověku pomoci. Tudíž jsem se rozhodla naší životní zkušenost sdílet veřejně a tak pomoci či poradit ostatním. Takže takto úvod a teď Vám povím o naší první operaci.
Začala bych nejprve asi takto. Natálka od narození tak „pochrupkávala“. Původně jsme si my i Dr. říkali, že je to způsobené, že je zahleněná, že to takhle miminka z mléka mají. Nepřisuzovali jsme tomu žádnou hodnotu. Nyní už bych zpozorněla dříve a mohli bychom si ušetřit mnohem více trápení. Ale bohužel chrápání nepřestalo ani do 4 let. K tomu se přidávaly opakované záněty středouší. Natálka během pár let měla nespočet antibiotik, nespočet horeček, bolestí, nemluvě o prasklém bubínku či píchaní uší. Hodně dětí trpí na záněty uší, jen u nás se takové to „množství“ několikanásobně převýšilo. Až ve 4 letech Natálky jsme se dostali (díky bohu za to) k jiné paní doktorce na ORL. Pokud někdo bydlíte v okolí, tak doporučuji ve Vimperku paní doktorku Hojdarovou, která je specialistka na svém místě! A díky právě ní jsme se konečně někam dál pohli. Nejenom, že Natálka měla ouška v zuboženém stavu, ale měla opět zánět v obou uších. Takže prvně proběhla léčba tohoto zánětu antibiotiky a následně se nás paní doktorka ptala na dalších X věcí, které jsme si původně dohromady vůbec nespojovali. „Ublinkávala Natálka jako miminko?“… Samozřejmě Natálka strašně zvracela, nesrovnalo se to ani příkrmy a až po x měsících (po milionech vyhozených a vypraných bodýček 😄) konečně přestala. Další otázky padali právě na chrápání apod. Jako miminko měla tudíž reflux a to způsobilo, že má velké krční mandle. A opakované záněty středouší, chrápání způsobilo, že má velkou i tu nosní mandli.
Po zaléčení zánětu oušek jsme mohli provést kameru do nosu, která zkontrolovala nosní mandli a mohla objektivně říci jaký postup bude následovat. Po tomto vyšetření nám paní doktorka sdělila, že není na co čekat a je potřeba nosní mandli vyndat. Doporučila nám Fortmedica v Modřanech (odkaz na kliniku zde), kde se tento zákrok dělá ambulatně. Což mi padnul kámen ze srdce, bylo to pro mne velice důležité, jelikož Tadeášek je ještě poměrně malé miminko a hlavně ho stále kojím. A hlavně šetrnější formou a to plasmovou koblací. Mudr. Hojdarová nám tedy dala kontakt, lékařské zprávy a popřála nám hodně štěstí.
Ještě v autě po cestě domů jsem volala na kliniku, abych Naty objednala a bylo mi řečeno ať zavolám v klidu z domova s papírem, abych si mohla psát poznámky. Než jsme dojeli domů, tak mi sestřička volala zpátky. Dva zákroky na následující den vypadly – děti onemocněli. „Honem jeďte k pediatrovi ať Vám udělá předoperační vyšetření a dá zprávu“. Byla jsem absolutně v šoku. „Sakra takhle rychle?“ říkala jsem si. Původní termín byb byl až před Vánoci (o to radši jsem byla, že jsme tohle nemuseli řešit před Vánoci a budeme mít klidné svátky). No, manžel honem jel s Natálkou k pediatričce a já mezitim sepisuji se sestřičkou věci, co s sebou, co vyplnit apod. Po vyplnění X formulářů, připravení X dalších věcí na další den jsem ale do klidu nepřišla.Asi jsem se nemohla na to psychicky připravit dopředu, tak to bylo pro moje tělo šok. V noci jsem skoro nespala.
Mimochodem bych ráda doplnila, že mi sestřička sdělila, že na operaci se Naty nijak nepřevléká, takže obléknout pohodlně. S sebou náhradní věci, kdyby se při operaci počůrala apod.
Natálka musela lačnit X hodin a pít mohla maximalně vodu a to 6 hodin před zákrokem. Takže jedla a pila naposledy předchozí den. Operaci jsme měli naplánovanou na 8:15, takže jsme vstávali už v hodně brzkých hodinách, abychom do Prahy přijeli za včasu. Vzhledem ke Covid situaci jsem do Fortmedica šla s Naty pouze já a s manželem jsme byli na telefonu kvůli Tadeáškovi a kojení.
Dorazili jsme, na recepci jsem předala vyplněné formuláře a uhradila částku 9.800,- za zákrok. Neskutečná výhoda Fortmedica je individuální přístup k dětem. Velice příjemné jednání a myslím si, že při takovém přístupu každé dítě hned nemá takový stres. S Natálkou jsem mohla být i na operačním sále u úplného uspání, na zákrok jsem odcházel a před probuzením jsem zase přišla. Tudíž Natálka (z jejího pohledu) vůbec beze mne nebyla! Což je úplně úžasné. Když se vrátím před samotný zákrok, tak s námi mluvila anestezioložka jak to bude probíhat, obeznámila mne se všemi informacemi, abych na vše byla připravena. Takže nám řekla jak budou uspávat, ať po usnutí dítěte neleknu při prohýbání těla (je to běžné), jak dlouho zákrok potrvá, jak probíhá probouzení, že na zákrok jde normálně ve svém oblečení atp. A přišel ten čas… JDEME NA SÁL! Natálka mi začala při pohledu na doktory začala trochu panikařit, bylo vidět, že měla obrovský strach. Ale strašně jí uklidnilo to, že jsme tam byly spolu! Neumím si představit, kdyby tam měla být sama. Hlavně paní doktorka byla fakt úžasná! „Natálko ty máš nádherné šaty s kočičkama. Já mám doma také kočičku, budeme si o ní povídat? „. Ale tohle Natálku moc nepřesvědčilo, tak paní doktorka hned zkusila něco jiného, „Natálko viděla jsi Hledá se Nemo? Budeme se taky potápět a koukat na rybičky. Já tu mám takovou speciální masku…“. V tom Natálce dávala na obličej masku, kterou si sama mohla taky osahat (nebyla ještě nikam připojená apod). Takže se dítě nemuselo bát. Chvilku jsme jí přesvědčovali a pak už se šlo na to. Super bylo i to, že já Nat hodně připravila dopředu, že bude mit krásnou masku, do které bude dychat. Dělala jsem masku na její obličej z ruky a ona mi ukazovala jak bude dýchat. Takže na operačním sále jsem ji už jen říkala, „Natálko teď dýchej jak jsme si to trénovaly“. A ta moje statečná holčička to dělala. Prvně dostala kyslík, aby si zvykla. Poté s rajským plynem, jelikož ten další „plyn“ nebo co to bylo na uspání hodně zapáchal (což si Nat do teď pamatuje). Při usnutí jsem neustále na ní mluvila, jak jsem tu s ní a držela ji obě ruce a hladila. Byla neskutečně statečná! Natálce se tělo neprohýbalo, jen prsty byly takové „divné“, prostě nepřirozené. Až Natálka úplně usnula, tak jsem měla odejít. Po puštění ručiček pro mne byl nejhorší pocit jak ty ruce bezvládně spadly.
Teď mne čekalo nejdelších 40 minut v mém životě. Sešla jsem se manželem, nemohla jsem si ani dát nic sladkého na nervy kvůli eliminační dietě 😪😂. Dokonce jsem se vyjímečně mohla domluvit se setřičkou, že na dospávací pokoj může poté přijit manžel s Tádou, jelikož se operace zrušili a nebyl tam nikdo další, koho bychom mohli případně „ohrozit“. Takže se mi i ulevilo kvůli Naty a i kvůli kojení.
Když pro mne přišla sestřička, že můžu už za Naty, tak mi padl kámen ze srdce. „Zákrok byl proveden bez komplikací“… uff…. díky bohu! Natálka ještě spinkala, pohled na bezvládné tělo mi nedělalo dobře, ale celou dobu jsem ji hladila. Měla kanylu, napojená přes prst na kontrolu funkcí. Trochu od krve, pusinku od intubace otlačenou. Poté jsem si ji sama vzbudila. Byla jsem zase upozorněna, že ty děti nejsou „stejní“, že jsou mimo a hlavně ať nechce utíkat, odcházet, že může padat apod. Natálka doopravdy byla úplně jiná, oko měla každé jinam a vůbec mě nevnímala. Po chvilce chtěla odcházet, což jsem ji nedovolila. Po velkém pláči, nucení na zvracení a kašlání z intubace jsme mohli na „dospávací pokoj“ a Natálka měla za odměnu dovolený tablet, který jinak vůbec nemůže. Měla tam dětské vzdělávací hry a pohádky, takže to musím říct, že byla taky pro nás docela záchrana.
Po zákroku jsme dostali zprávu z operace (dokonce fotografii mandle), mluvila jsem s panem primářem, který mi sdělil, že madle doopravdy potřebovala ven, že byla hoodně velká. Dvě hodiny po zákroku Natálce zkontrolovali krk, řekli následnou péči a mohli jsme domů. Následná péče: 24 hodin neustálý dohled, Natálka nemohla ani sama na wc, kdyby se jí udělalo špatně. Manžel spal s Nat v pokojíčku, kdyby bylo cokoli potřeba. Podávání léků na bolest. Obeznámení o teplotách a o tom, že můžou být potřeba antibiotika. To se odvíjí podle teplot, kdyby přetrvávaly apod. Dále jsme měli po cestě hned zastavit na McDrive na zmrzku, aby si to zachladila. Další informace byly o jídle – kašovitá strava, zmrzlina apod.
Čekala nás dlouhá cesta – já s Naty vzadu, Tadeášek s manželem v čele. Nesmím zapomenout dodat, že vždy, když byste jeli na tento zákrok musíte jet dvě dospělé osoby. Jedna řídí a druhá sedí s dítětem na zadních sedačkách. Naty doslala Milkshake, zmrzku. Dala si doopravdy jen trošku (což u ní není vůbec typické) a pak chtěla pohádku na tabletu. Doopravdy i když jsem odpůrce pujčovaní elektroniky dětem, tak tohle nás zachránilo. Po chvilce jízdy mi tablet vrátila, že je unavená a usla. Ze mě až v tuhle chvíli vše spadlo také a usla jsem též.
Následná pooperační péče byla náročná. Ale to možná v dalším článku?
Pokud Vás někoho čeká takový zákrok, tak určitě všemi 10 doporučuji Fortmedica! Už bych nevolila jinak! A hlavně držím palečky a rodičům pevné nervy, protože to snášíme většinou mnohem hůře než ty děti.
Vaše Natálie